česko-polská internetová stránka
| home | obsah | aktual | kultura | linky | | |
| POLSKO | cepol 9.4.2005 |
| po smrti papeže |
Svatý týden |
| Jan Pavel 2. | prožili nesporně
Poláci po smrti papežově. Trval od dne
úmrtí Jana Pavla II. až do pohřbu. Celá země se
modlila, meditovala, kostely plné, všechna místa
nějak spojená s postavou Karola Wojtyly rovněž – takřka
non stop. Docházelo k naprosto neuvěřitelným jevům
– fanoušci nepřátelských klubů v Krakově se
sešli na stadionu, aby na společné mši uzavřeli
smír. Bylo jich 30 000. V podobném duchu, ale už jen
hrstka fanoušků, proběhlo setkání ve
Varšavě. Lze s úspěchem pochybovat, že jim toto
smíření vydrží dlouho, ale nepochybně je
pozoruhodné již to, že se na mši sjednotili – dosud
něčeho takového byli schopni nanejvýš během bitvy
s policí. Vždyť i na utkáních
národního družstva se zpravidla tito fanoušci mezi
sebou rvali! Obávaní fanoušci po
mši svorně pochodovali městem a namísto
výtržností skandovali způsobem sobě vlastním, že
Jan Pavel II. je největší borec. Všechny televisní a rozhlasové stanice celý týden resignovaly na zábavu a reklamy – finanční ztráty musí být obrovské, ale vydržely celý týden – tón všech médií byl vážný, zádumčivý. Pro nepoláky to mohlo být únavné – pomocí ovladače přepínáte rozhlasové či televisní kanály a všude totéž. Buďto přenos z Vatikánu anebo z Polska – ze mší, setkání. Dokumenty o papeži. Tu a tam náboženské filmy anebo koncerty vážné hudby. Státní televise živě vysílala různé náboženské obřady, což dosud dělala jen katolická televise Trwam. Tvrdí se, že lidé se v tomto týdnu k sobě chovali slušně, policie hlásí překvapivé snížení trestné činnosti – na ulicích byl opravdu klid a města byla bezpečná. Po celém Polsku hoří dušičkové svíčky – studenti na kolejích nepaří, večer se jdou modlit, kluby jsou zavřené, budovy kolejí – okna svítí tak, aby vytvořila iniciály J P II a srdíčko. 8. dubna přesně v 21.37 všechna světla zhasínají na pět minut – je to přesný čas úmrtí papeže. Akce tohoto typu vznikají spontánně a šíří se přes internet anebo mobily jak lavina. V den pohřbu se v Polsku uskutečnilo několik mnohasettisícových mší. Lidé jsou dojatí. 9. dubna v neděli smutek pomalu končí.ˇV pondělí by se život měl vrátit do normálních kolejí, ale všichni svorně tvrdí, že po smrti polského papeže už nebude takový jako dřív. Ve Vatikánu na pohřbu se před objektivem fotoaparátu „zázračně“ smířili bývalý a stávající president – Wałęsa a Kwaśniewski. Na zpovědích se prý kněží dozvídají, že se do církve vrací ztracené ovce. Místy to vše budí dojem, že vzniká silný kult osobnosti. Ale nutno podotknout, že jev není nikým dirigován – jde to zdola, od lidí. Média jen udržují atmosféru, přikládají polínka do tohoto ohně. Všechny výzvy, které směřovala církevní hierarchie či státní orgány k národu byly vlastně zpožděné – Poláci sami diktovali tón, určovali atmosféru zde vládnoucí v tomto „svatém týdnu“. Je více než zvláštní, že v době bleskové komunikace, dokonalých televisních přenosů více než milión Poláků (a možní i dva) toužilo být přímo ve Vatikánu a vydali se na pohřeb všemi možnými způsoby (letadly, vlaky, autobusy i stopem) na jih. Věděli, že se nedostanou blízko, že nebudou mít kde spát a přesto vyrazili. Fanatismus? Možná, ale lze v tom vidět cosi rustikálního, starodávného – zprostředkovaný zážitek není tím samým co být na místě, blízko – spolu s krajany, pod polskou vlajkou (těch bylo v Římě opravdu mnoho) – a to vše při plném vědomí, že fakticky z toho budou mít mnohem méně, než kdyby zůstali doma, v pohodlí obýváku před bednou. Kultu osobnosti podlehli i intelektuálové – v různých debatách se předhánějí v připisování nejrůznějších zásluh papeži – byl prý otcem mírového rozšíření Evropy, a jistě si zaslouží, aby byl Evropskou Komisí uznán za otce sjednotitele… , možná to nebude trvat dlouho a dozvíme se, že Jan Pavel II. vynalezl žárovku. Tím nikterak nechci dehonestovat osobu Karola Wojtyły! Ne, jen si všímám některých prapodivných myšlenkových metamorfóz, které ve svém důsledku mohou být dost záludné. Za zmínku stojí také fakt, že moudré hlavy se klonily před národem – intelektuálové říkali, že neočekávali, že to bude probíhat tak důstojně, s takovou kázní a disciplinou, že polské – lidové – vyjádření smutku je příjemně překvapilo. Národ se sjednotil, prožil jistě zvláštní čas s katolickou důstojností. Alespoň na chvíli se čas, běh, zastavil či zmírnil tempo. To je jistě záležitost záviděníhodná – týden modlitby, přemýšlení o životě a smrti – bez shonu, bez cingrlátek konzumní společnosti – to je nevídaný luxus, který si Poláci nyní prožili a lze očekávat, že tento čas jistě nějakou stopu zanechá. Bezesporu tak díky smrti Jana Pavla II. měli příležitost k čemusi, co lze nazvat „duševní hygienou“ – to je věc důležitá pro jedince, natož pro národ. Polský katolicismus je v Evropě pověstný. Nezapomínejme však, že i my jsme z něho těžili. Je nutné si uvědomit časovou osu – 1978 – Karol Wojtyla se stává papežem – nabádá věřící „Nelekejte se“, o rok později přijíždí na první pouť do komunistického Polska – jeho poslání přináší lidem prožitek sebeidentifikace, Poláci získávají sebevědomí a důstojnost, kterou tak potlačovali komunisté. V roce 1980 vzniká odborový svaz Solidarita – první nekomunistická organisace, která má 9 000 000 členů a je ve východním bloku jako jediná velká nekomunistická organisace legální. Pak už to šlo s bolševiky jen z kopce. Polský svatý týden je pro nás nepochopitelný, místy až směšný, karnevalový, ale jak jsem se snažil napsat výše – jsou v něm i prvky, které můžeme jen a jen závidět. Jistě bude stát za to sledovat další dění. Tváří tvář tomuto náboženskému vzepětí šedá realita dalších dnů, týdnů bude určitě poznamenána svatým týdnem. Nakolik? Jak hluboce? Vladimír Petrilák Polsko 9. dubna 2005 "Po maturitě jsme chodili na žloutkové řezy“ – Jan Pavel II.
Tato věta je nyní snad nejčastěji znějícím v polských elektronických médiích výrokem Jana Pavla II., zesnulého dne 2.4.2005. Ona slova pronesl během svého setkání s občany Wadowic v 2003. roce, města, kde se narodil, byl pokřtěn, studoval gymnasium, hrál amatérské divadlo. Ona věta – fakt, že vzpomínky tohoto druhu nyní v Polsku zaznívají - vystihuje podstatu toho, co se nyní v papežově vlasti děje. Karol Wojtyla byl pro Poláky otcem, nejbližším člověkem. Zní to pateticky a možná až nesmyslně, ale je to tak.
Celý svět komentuje smrt papeže. Vím o jediné osobě, která se odmítla k této události jakkoliv vyjádřit. Vladimír Krjučkov, bývalý šéf KGB, odmítl pro ruská média jakkoliv glosovat úmrtí „vládce bez divizí“, člověka, který nepochybně rozhodujícím způsobem přiložil ruku k dílu demontáže komunismu. Tyto aspekty života a působení Jana Pavla II. však nehodlám popisovat – to fundovaně učiní jiní. Totéž se týká nauky hlavy katolické církve.
Soustředím se spíše na ty „žloutkové řezy“ - zákusky, které po papežových slovech udělaly závratnou kariéru v polských Wadowicích a širokém okolí. Samozřejmě, nemám na mysli ony konkrétní zákusky, avšak spíše sybolický význam této hyperboly – čili Polsko, to co se zde nyní děje, onu osobní rovinu – dopad světových dějů na Wojtylowy sirotky – Poláky. "Jsem synem národu, který prožil nejtěžší zkoušky historie. Národu mnohokrát jeho sousedy odsouzeného k smrti, který však přežil a zůstal sebou. Uchoval si svou identitu a navzdory záborům a okupaci si zachoval svou národní suverenitu, ale ne opírajíce se o zásoby fizických sil, ale pouze v opření o svou kulturu“. Tato papežova slova, vyřčená v pařížském sídlu UNESCO se nyní potvrzují. Polsko prožívá jednu těžkou ránu za druhou – gigantické aféry, vychází najevo mafijní struktura státu – obyčejní lidé jsou vším znechuceni. A tu umírá jejich papež.
Jakmile média oznámila, že zdravotní stav Jana Pavla II. Je kritický – národ se semknul. Život jakoby ustal, v Poznani na ligovém fotbalovém utkání vběhl fanoušek na hřiště – chuligán? Jistě, kožená bunda, holá lebka – něco říká sudímu. Rozhodčí po poradě s hráči přerušuje zápas. Od fanouška se totiž dozvěděl, že stav papeže se radikálně zhoršil. Stadión pak vyprovází fotbalisty skandováním : „Děkujeme. Děkujeme“.
V pátek 1. dubna se plní kostely i náměstí. Lidé se modlí. Někteří doufají v zázrak, ale zprávy z Vatinánu nejsou optimistické. Média, i komerční, radikálně mění program - mizí populární hudba, to jsou vážné chvíle – proto i takový je program všech rozhlasových a televisních stanic. Věřící (a těch je v Polsku skoro 98%) bdí v kostelech a na některých význačných místech i v noci. V oknech na sídlištích svítí svíčky. Diskotéky, kulturní zábavné akce – vše odvoláno. Nikdo nemusel k tomuto Poláky nabádat – udělali to automaticky, jukoby mimoděk. Lidé chtějí být spolu – v jednotě prožívat tyto nesnadné chvíle.
Následujícího dne, v neděli 3. dubna, se schází 160 000 lidí na největším náměstí ve Varšavě, aby se modlili o pokoj pro duši zesnulého Karola Wojtyly. Lidé se houfují i v jiných městech – národ prožívá těžké chvíle, lidé chtějí smutek sdílet – ale sdílí ho pod záštitou církve, proto vše probíhá důstojně. Poláci se sjednotili – takovou jednotu neprožili po roce 1989 nikdy. Média již několik dnů nemluví o ničem jiném než o umírání, smrti – nikomu to nevadí.
Další velké mše pod holým nebem se budou konat. Lidé přicházejí na místa, kde papež sloužil mše. Všude v Polsku. Desetitisíce lidí. Hodně mladých. Ztratili jsme otce – říkají.
My Češi se díváme na Poláky jako na šílené katolíky. Patos, emotivní prožívání smrti papeže – ano, to jen potvrzuje, že Poláci víru prožívají způsobem pro nás takřka nepochopitelným. Ale zkusme pochopit to, že zemřel člověk, který se zapsal do světové historie, člověk, který změnil institut papežství, ba i tvář katolické církve. Byl hlavou státu – Vatikánu, byl to stařec, jehož přítomnost vzbuzovala nepředstavitelní reakce – uměl navázat kontakt s mladými, s milionovým davem. Nezpíval, netančil, leč hlásal evangelium –novinu starou dva tisíce let - a lidé ho brali i s chlupami. Kdyby to byl Čech, nebyli bychom také hrdí?
Vladimír Petrilák http://republika.pl/cepol Napsáno pro www.virtually.cz Papež skonal
Papież Jan Paweł II nie żyje
|