V noci z 25. na 26. března v době, kdy premiér Miller dlel na jednání v Bruselu, 27 poslanců vládnoucího postkomunistického Svazu Demokratické Levice (SLD) oznámilo, že vystupují ze Svazu a zakládají novou stranu – Polskou sociáldemokracii.

Polskou sociáldemokracii (SDPL) založili signatáři dopisu Dosti iluzí, kteří nedávno vystoupili s ostrou kritikou vedení SLD. Ze známých osobností levice v zakladatelském výboru jsou Marek Borowski, předseda dolní komory parlamentu, Andrzej Celiński, donedávna místopředseda SLD, Izabela Sierakowska, čelní představitelka ženské frakce strany, netající své sympatie k dávnému režimu. Programově se SP příliš neliší od své mateřské strany, ale má se lišit tím, že program bude prý plnit, což byl mimo jiné důvod odchodu vzbouřenců z SLD.

Ke dni vzniku nové strany liberálně–pravicové noviny Zycie opublikovaly výsledky politických preferencí, kde dotazovaní mohli podpořit ještě neexistující centrolevicovou stranu, složenou z frakce Borovského (čili SDPL), Unie Práce, Unie Svobody a politiků spojených s presidentem Kwaśniewským. Podle tohoto průzkumu nejúspěšnější stranou je i nadále Občanská platforma 922,2%), ale druhá je právě ona nová centrolevicová strana Borowského (19,1), která neznačně předběhla rolnickou Sebeobranu (o dvě desetiny procenta!). Nynější vládní koalice SLD-UP by dle tohoto průzkumu získalka 4,6% hlasů a nedostala by se tudíž do parlamentu. Tento průzkum nelze jistě brát zcela vážně – je přinejmenším podezřelé, že ráno noviny tisknou sensační výsledky výzkumu a odpoledne média troubí o vzniku nové strany… Průzkum navíc počítá se vznikem mnohem širšího politického subjektu, v němž je místo nejen pro tzv. Borůvky (tak se říká stoupencům M.Borowského), ale rovněž pro politiky spojené s jinými stranami a frakcemi. Dosud však SDPL je stranou pouze zhrzených postkomunistů, kteří prostě už nemohli snést to, že jejich mateřská strana vlastně nijak nereagovala na dramatickou ztrátu popularity.

Svaz demokratické levice vyhrál volby v roce 2001 (podzim) ve velkém stylu – slibovali zmenšit nezaměstnanost a zlepšit hospodářskou situaci, heslem bylo „navrácení normálnosti“. Straně, která do voleb šla v koalici s Unií práce (malá levicová stranička), moc nechybělo k tomu, aby mohla sama utvořit většinovou vládu – volební vítězství bylo opravdu imponující (41 % hlasů). Měsíc po volbách měla preferenční výsledky ještě lepší (49%). Premiérem se stal Leszek Miller a měl obrovský kredit důvěry voličů, kteří byli zklamání čtyřletou vládou centro-pravicové koalice Volební akce Solidarity a Unie svobody. Vláda však rychle začala ztrácet důvěru, na počátku 2002 r. voliči začali vyjadřovat jistou netrpělivost v souvislosti se stagnací v mnoha oblastech, v nichž mělo dojít ke zlepšení. V roce 2002, na podzim, se konaly lokální volby a v nich SLD získal jen 25% hlasů, ,podle generálního tajemníka strany Marka Dyducha to bylo varování. Neuplynul ani rok a už naprostá většina dotazovaných byla přesvědčena o tom, že vláda neplní své předvolební sliby. V listopadu téhož roku SLD měl již jen 30% voličských preferencí. Tento výsledek bylo však možné pojímat ještě jako obstojný, který jen signalisoval následující černé období…

O vánocích 2002 Gazeta Wyborcza zveřejnila zápis rozhovoru Lwa Rywina s šéfredaktorem Gazety Adamem Michnikem, který se uskutečnil v létě téhož roku. Šlo v něm o korupční nabídku, dle které Gazeta měla zaplatit 17 mil. USD a za to mít volnou ruku na polském mediálním trhu (šlo mimo jiné o koupi soukromé TV Polsat). Iniciátory této nabídky měla zjistit parlamentní vyšetřovací komise, která vznikla v dolní komoře parlamentu na počátku následujícího roku. Rywin hovořil o „skupině držící moc“ a tato skupina vlastně Gazetě nabídla, že za nemalou sumu změní velký mediální zákon.

Podstatné však bylo to, že vyšetřovací komise jednala v přímém televisním přenosu a své poslání pojala velmi vážně. Na výsleších, které sledovaly miliony diváků, došlo k obnažení fungování polské politické scény – vyšlo najevo, že neformální vztahy jsou zdaleka důležitější, nežli legislační proces. Jinými slovy – důležité věci se vyjednávají u vodky a vládní většina to pak v parlamentu odklepne.

Loňský rok však byl pro vládní SLD nanejvýš nešťastný – nebylo totiž takřka dne či týdne, v němž by média neodhalila nějaký skandál týkající se postkomunistů. Rywinowa aféra to byl jen počátek laviny, na jejímž konci je rozpad SLD. Strana totiž musela neustále řešit skandály a z toho vyplývající personální (zpravidla kosmetické) změny – jaksi nezbyl čas a vůle na plnění volebního programu. Ke konci roku 2003 došlo k historickému zlomu, postbolševici poprvé v průzkumech ztratili první místo – dosud roztříštěná a slabá oposice se stala (alespoň dle sociologů) náhle nebezpečnou. Ve straně sice v březnu 2004 došlo ke změně šéfa – Leszek Miller byl nahrazen svým nejbližším spolupracovníkem Janikem (ale zůstal i nadále předsedou vlády), ale ani tato kosmetická úprava nezastavila pád. Poslední průzkumy popularity stran přisoudily SLD necelých 5%! 26. března Miller oznámil, že hned po vstupu do EU podá demisi. Zdá se však, že mu nebude dopřáno přejít do historie jako premiér, který zavlekl Polsko do unie.

Rozpadem Svazu demokratické levice se zásadně mění polská politická scéna – toto alespoň tvrdí část pozorovatelů i politiků. SLD je totiž dědicem a pokračovatelem komunistické strany – Polské sjednocené dělnické strany (1948-1989). Mnoho dnešních ministrů a koneckonců i současný president zastávalo totiž v minulém režimu význačné funkce (především stranické). Nyní se rozpadá jejich síla – strana, která jako jediná po roce 89 odolávala otřesům, dělení a proto byla po celé období transformace vlastně rozhodující politickou silou. Pokud nevládla, byla mocnou oposicí a navíc nikdy neztratila vliv v bankovnictví a hospodářství vůbec.

Je jasné, že ony mimopolitické vlivy postkomunistům nikdo nevezme. V této oblasti tudíž k žádným změnám rozhodně nedojde. Přechodné oslabení politické síly komunistické levice by mohlo pomoci pravici a politickému středu, pokud by ovšem pravice měla relevantní sílu a také možnosti rozvoje. Nemá ani jedno ani druhé – veřejnoprávní elektronická média jsou neustále ovládána komunisty, velká papírová média sympatisují s civilisovanou levicí, čili s levicí, kterou representuje nyní „bezpartijní“ president a nově také SDPL. Mediální zájem je soustředěn na Sebeobranu, rolnické levicové hnutí, zdá se, že je zde pokus vytvořit umělou oposici Sebeobrana vs. Občanská platforma, kde rolnická strana representuje šílený levicový populismus a Platforma liberální koncepce, které se de facto v Polsku zkompromitovaly. Nyní volič dostává alternativu, „čistou“, novou sociální demokracii – kde se dva perou, třetí vyhrává, praví polské přísloví.

Svaz demokratické levice je politickou mrtvolou, avšak třeba president, který spoluzakládal tuto stranu a byl ministrem v poslední komunistické vládě v roce 89, je dle sociologických průzkumů nejdůvěryhodnějším a nejpopulárnějším polským politikem. Aleskander Kwaśniewski je hlavou státu již porduhé, čili naposled. Jeho politický potenciál je neustále ohromný a levicoví stratégové nejsou na hlavu padlí – je jasné, že jeho popularita bude důležitým argumentem v novém politickém uspořádání Polska. Pokud tomu tak bude, tak vlastně nepůjde o žádné nové uspořádání, ale toliko o drobnou kosmetickou změnu – změnu, která vyeliminuje několik tváří, které jsou již okoukané, ale podstata zůstane nezměněna.

Výše uvedené úvahy se samozřejmě týkají situace,kdy by došlo k předčasným parlamentním volbám. Po dvou letech vládnutí levicová koalice ztratila nejenom důvěru voličů, ale rozpadla se hlavní vládní strana. Předseda vlády hodlá podat demisi. Zdánlivě došlo k naplnění podmínek pro vyspání nových voleb. Tzv. státotvorné síly, čili politici vládnoucího tábora, kteří šermují slovy jako odpovědnost za stát, argumentují, že politické otřesy mohou Polsku uškodit v souvislosti se vstupem do Evropské unie. Nová levicová strana prohlásila, že vlastně chce podporovat vládu, že jí záleži na prosazení tzv. Hausnerova plánu, tj. plánu ministra průmyslu, jehož cílem je ozdravit veřejné finance. Zdá se, že navzdory rozpadu vládní strany v prioritách levice nedochází k žádným změnám – vstup do EU a Hausnerův plán se prostě musí podařit. Proto je nanejvýš nepravděpodobné, aby k novým volbám došlo v nejbližší době. Nová levice navíc musí mít čas na konsolidaci, proto v jejím zájmu není spěch. Oposice nemá dostatek hlasů na to, aby prosadila zákon o rozpuštění parlamentu. Jistě, situace je dosti dramatická (alespoň povrchně) a některé události jsou překvapivé. Nicméně SDPL není tím subjektem, který má zájem na okamžité změně politického uspořádání. Jsou to politici, kteří se snaží zachránit svou kariéru tím, že se odtrhli od zkompromitované partaje – myslí na budoucnost. Tu budoucnost musí teprve začít budovat a na to potřebují čas. Současná polská levice je pragmatická, proto nelze očekávat, že k volbám dojde v dohledné době.

Situaci mohou změnit jiné faktory – např. očekávané zdražování související se vstupem do unie může rozhýbat apatické masy nespokojených občanů, kteří dosud ignorovali volby (v Polsku volební účast je nízká, kolem 50%). Vlivné katolické Rádio Maryja pro změnu vyzývá k nenásilné revoluci s cílem odvrátit vstup Polska do EU. Pokud dojde k jakési souhře okolností, tak současné drobné politické otřesy se mohou změnit v cosi většího. Ale to už bude dílem lidu a nikoliv politických „elit“.

Vladimír Petrilák březen 2004 Cepol